Lidé tráví ve svém zaměstnání obvykle nemalou část svého života. A proto by mělo být pravidlem, že by je měla jejich práce alespoň v rámci možností bavit. Protože trávit moře času někde, kde to člověku leze na mozek, není v žádném případě terno.
Každý z lidí by na to měl myslet co nejdříve. Vlastně by bylo ideální, kdyby se tomu přizpůsobil už v co nejútlejším věku a vystudoval tak to, co ho jednou uživí a zároveň i bude těšit. Což ale není dost dobře možné dosáhnout u všech, protože jednak nejsme všichni obdařeni stejným talentem a stejnými podmínkami, a jednak se naše preference v průběhu času mění, stejně jako poptávka po profesích na trhu.
A když si tak mladý člověk vybere špatně nebo mu je špatně vybráno jeho zákonnými zástupci, neměl by rozhodně rezignovat a smířit se s tím, že už ho jednou postihl takový osud, jaký ho postihl, a už se tak dá jedině nějak přežít do konce dní.
Protože je tu i nejedna možnost doplnění si vzdělání či rekvalifikace, a i beze změny odbornosti je vždy určitý manévrovací prostor, jenž dává naději na změnu toho neoblíbeného na něco lepšího.
Člověk je dnes prostě svého štěstí strůjcem. A nic mu nebrání v tom, aby se pokusil změnit třeba i zdánlivě nemožné. Protože i zázraky se někdy dějí, a nalezení místa, o které by člověk stál, není nikdy nedosažitelným snem.
Chce to jít tedy tam, kam to člověka táhne. A i kdyby to stokrát nevyšlo, po stoprvé tomu může být jinak. A vše se může rázem obrátit k lepšímu.
A kdyby to snad nebylo prakticky možné nebo to nevycházelo tak dlouho, že by jeden přece jenom rezignoval na snahy na tom něco změnit? Pak je možné alespoň změnit pohled na svou stávající práci. Začít v ní hledat i to dobré, nejen to špatné. Protože na každé práci se něco dobrého najít dá. Chce to jenom chtít.
A když se hodně chce, stane se i práce místem, kde může být člověk rád.
