Když má někdo peníze, svádí ho to naprosto pochopitelně k tomu, aby je utrácel. Aby si za ně pořizoval nějaké to zboží nebo služby, a tak si zkrátka užíval života. A tomu, kdo si na to vydělá, to vlastně ani nelze zakazovat nebo vyčítat, protože tento si své peníze zasloužil a výměnou za to si zaslouží i nějaké ty protislužby ze strany ostatních.
Jenže navzdory tomu, co tu zaznělo, by se člověk neměl zase až tak docela oddávat rozhazování peněz, které má. Neměl by všechno hned utratit, ale měl by si naopak vždy uložit aspoň něco stranou. Měl by spořit. Protože jeden nikdy neví, co se může stát, a po dobách blahobytu může přijít i těžký čas, kdy nebudou příjmy takové jako dřív a kdy tak přijde nějaká ta finanční rezerva určitě vhod.
Spořeníje tedy vlastně rozumné počínání. Což si můžeme demonstrovat třeba i na současné situaci, panující u nás už od jara kvůli koronaviru. Kolik jenom se tu zavřelo firem, kolik podniků muselo omezit svou činnost, kolik lidí přišlo o práci nebo zůstalo doma se sníženým platem nebo ošetřovným! A tito pocítili na vlastní kůži, co znamená omezení příjmů a nedostatek, a tedy i to, jak je dobře, když má člověk něco našetřeno. A i ti, kdo dál chodí do práce, jako by se nechumelilo, mohou pocítit problémy vzhledem k rostoucím cenám zboží a služeb a mohou být rádi, pokud mohou využít úspory z dřívějška.
A kdo přijde o příjmy nebo je vystaven potřebě platit větší výdaje, na něž nemá a k čemu nemůže využit ani naspořené peníze, logicky strádá. Protože ten si může vzít leda tak nějakou půjčku, ovšem s vědomím toho, že mu ji také nikdo nemusí poskytnout nebo že se tato prodraží. Zatímco ti, kdo mají úspory, mají své jisté.
Tedy mají svým způsobem své jisté. Protože jim kromě toho, že mají něco, co lze využít v horších časech, což je dobrá věc, bohužel hrozí, že postupem času přijdou o část hodnoty takových úspor kvůli inflaci. A měli by se tak ještě postarat o to, aby si vybrali vhodný spořicí produkt, kde toto riziko nehrozí nebo je aspoň co nejnižší.
