Když někdo pocítí finanční nouzi na vlastí kůži, rozhodně nejásá. Tato totiž znamená, že si nebude moci dovolit to, co si obvykle dovoluje, že se bude muset uskromňovat a oželet tu více a tu méně důležité zboží a služby. S jediným účelem – aby bylo dosaženo finanční rovnováhy.
Jenže on ani takový úsporný styl života není ještě zárukou, že se dotyčný člověk postaví po finanční stránce zase na nohy. Někdy je prostě jeho nedostatek takový, že ho ani maximální šetření neodstraní. A pak přichází ke slovu otázka půjček.
Takové půjčky mohou být pro člověka skutečně užitečným pomocníkem, jenž dočasně zbaví aspoň toho nejhoršího, čím je nedostatek finančních prostředků provázen. Ovšem problémem je tu právě ona dočasnost. Člověk tu nějaké ty peníze získá, jenže mu tyto neříkají pane a on je bude muset zase vrátit, a to vesměs i s úroky či nějakými jinými platbami navrch, z toho, co si vydělá a co by měl utrácet později. Takže je taková půjčka vlastně jen odsouváním panujících problémů na později, na dobu, kdy si takový člověk snad vydělá dost na to, aby se s takovými závazky vypořádal.
A právě to posledně zmíněné se nesmí u půjček nikdy podceňovat. Skutečnost, že je třeba půjčené peníze později vrátit z toho, co si člověk vydělá. Což má znamenat, že si má každý půjčovat maximálně tolik, kolik následně dokáže v dohodnutém termínu splatit. Ani o korunu víc.
Protože co by znamenalo vzetí si půjčky, již by člověk splácet nedokázal? Pouhé odsunutí nezvladatelných problémů na později, spojené nejednou s jejich postupným nárůstem, s pomyslným vytloukáním klínu klínem, které nejednou nekončí dobře.
A lidé si přece neberou půjčky proto, aby si za ně užili a následně si jimi nechali zničit život. Půjčky mají být za všech okolností jenom a pouze prospěšnými pomocníky za takového stavu věcí, kdy to bez nich nejde dál.
Ten, kdo je používá jen proto, aby mohl hýřit, aby se v jednu chvíli blýsknul a pochlubil cizím peřím, si počíná krajně nerozumně. Tak, jak by tomu určitě nemělo být.
