Mnozí ze zaměstnanců alespoň čas od času závidí soukromým podnikatelům. A to z nejrůznějších důvodů.
Někdy takoví zaměstnanci třeba i blednou závistí nad tím, že jsou ti, kdo se věnují podnikání, svými vlastními pány, kteří si mohou při práci počínat tak, jak chtějí, bez rizika, že si to odskáčou od svého šéfa. Protože když je někdo svým šéfem, pochopitelně se sám po sobě ‚nevozí‘, sám na sebe si nezasedne a ani se nevyhodí na dlažbu.
Jindy závidí zaměstnanci podnikatelům třeba to, že se dotyčným dostává za jejich práci tučné odměny, o jaké mohou zaměstnanci nejednou jenom snít. A naopak nechtějí vidět, co za těmito třeba i enormními zisky stojí, respektive to, že se ne vždy soukromníkům daří a tito tak na tom mohou být i daleko hůře než i ten poslední ze zaměstnanců.
Zaměstnanci mohou podnikatelům závidět i to, že se dotyční věnují tomu, pro co se sami rozhodli, dělají práci, která je baví nebo jim aspoň není vysloveně proti srsti. Zatímco pouhý zaměstnanec musí dělat to, co se mu nakáže, bez ohledu na to, nakolik je mu to (ne)milé.
Soukromníkům se pak závidívá i to, že mají svoji firmu, jež má i sama o sobě určitou hodnotu. A čím větší taková firma je, tím více je soukromníkovi jeho podnikání záviděno.
Ovšem je takový soukromý byznys něčím, co lze soukromníkům skutečně závidět?
To je vlastně těžké posoudit. Protože jako vše má i podnikání svá plus i mínus, i toto může být ideálním způsobem, jak si na sebe vydělat, stejně jako noční můrou. A někdy převáží to, zatímco jindy ono.
A proto jsou u nás podnikatelé stejně jako ti, kdo by se na soukromou dráhu nikdy nevydali, jsa přesvědčeni o tom, že je přece jenom lepší pověstný smrádek, ale teplíčko. A tak to má i být. Protože kdyby nebylo podnikatelů, pro koho by lidé pracovali, a kdyby byli podnikateli všichni, kdo by byl najímán do jejich firem na práci, že?
