Ne vždy a všude mají lidé tolik peněz, kolik by jich potřebovali a chtěli mít, ne vždy se jim zadaří a vydělají si tolik, aby to pokrylo jejich životní náklady a pokud možno se ještě dalo něco ušetřit na případné horší časy.
S penězi je to zkrátka a dobře těžké. A proto nejednou někoho napadne, že by si mohl dejme tomu nějaké peníze i vypůjčit. Vždyť se kolem nás inzeruje takových půjček, vždyť je u nás tolik finančních institucí! To by bylo, aby to někde nevyšlo!
A proto lidé oslovují tu banky, tu kampeličky, tu třeba i lichváře. Touží prostě po penězích, jichž se jim nedostává. A nezřídka takovou finanční injekci i dostanou.
Ovšem je tu problém s tím, že ne všichni lidé – jak se říká – myslí hlavou. A tak jsme u nás svědky toho, jak kdekdo není schopen splácet dluhy, jež nadělal, jak se v tom plácá. Někdo takový neví, kde by ještě nějaké peníze vzal, a tak často vytlouká pověstný klín klínem, a to, jak známo, nakonec vede třeba i k naprostému bankrotu, k osobní katastrofě.
Čímž rozhodně nechci naznačit, že by byly půjčky nějakým zlem. To ne. Tak tomu určitě není. Na vině finančním problémům tu bývají vždy jenom konkrétní lidé, ti, kdo nedokážou nebo snad ani nechtějí zvažovat rizika, jež jejich počínání přináší. Hlavně se mít dnes dobře a po nás potopa. A nakonec taková pomyslná potopa přichází a tonoucí se zkoušejí chytat kdejakého stébla.
A co je na tom dost možná to nejhorší? Že se tu podobné případy málokdy pranýřují. Máme tu osobní bankroty, máme tu oddlužení, máme tu nejednu instituci či organizaci, jež zadluženým lidem pomáhá. Ale málokdy (pokud vůbec někdy) si klademe otázku, zda někomu vůbec pomáhat, zda to stojí za to. Zda by nebylo lepší naopak někoho takového ukázat veřejnosti. Jak to dopadá, když někdo nemyslí.
Protože pak by si možná našinci konečně uvědomili, že se často na dluh žít nevyplácí. A třeba bychom pak nedopustili ani to, aby nás do jednoho zadlužoval stát. kvůli němuž budeme jednou splácet všichni. I ti, kdo si nikdy nepůjčili ani korunu.