Na tom, že si lidé mají šetřit a nejednou i šetří, není nic překvapujícího. To vyplývá už i z pouhé logiky. Peníze jsou přece zapotřebí v každé etapě lidského života, ovšem ne vždy jich má člověk dost, a ten, kdo si dá v dobrých časech nějaké stranou, má lepší vyhlídky pro případ, že by se mu jich někdy z nějakého důvodu nedostávalo. Peníze, které člověku scházejí, jsou problém, zatímco přebývají-li mu nějaké ty úspory, rozhodně se nic nestane, to nikdy neškodí.
Spořeníje tedy ve své podstatě moudrá věc, a za moudrého lze považovat kohokoliv, kdo se mu věnuje. I když pochopitelně i zde platí ono známé ‚všeho s mírou‘ a moudré šetření není zaměnitelné se škudlením, natož s lakotou.
Ten, kdo si spoří, má tedy určitě lepší vyhlídky do dalších let života. A to i kdyby si ukládal – jak se říká – jenom korunku ke korunce. Protože i z malých částek se dá postupem doby poskládat docela přívětivá sumička. A s tou se dá posléze podniknout ledacos. Dají se s ní dorovnat výpadky příjmů, dají se s její pomocí uhradit větší výdaje, prostě se i s využitím takových peněz dá žít vždy, i v těch nejtěžších dobách.
Ovšem najdou se u nás pochopitelně i mnozí lidé, kteří spoření neholdují a žijí ze dne na den. Pokud tak tito činí, protože nemají na výběr, protože se z jejich jmění nic ušetřit nedá, ani kdyby si tito utáhli opasky sebevíc, nedá se nic dělat, musí se to akceptovat. Ale u lidí, kteří neudrží korunu ani tehdy, když se to dá dokázat, je to jiná. Těm je to mít vlastně svým způsobem i za zlé.
Ale každý žijeme svůj život a každý je svého štěstí strůjce. A pokud se tedy někdo spoření nevěnuje, nemá mu to nikdo právo zazlívat. Je to jeho věc. Pokud tedy na podobný hazard doplatí jenom on. Což ale není pravidlem. Protože je mezi námi i dost těch, kdo takto nemysleli na budoucnost, a nakonec s sebou stáhli na dno klidně i celé své rodiny.
A tak by se mělo šetřit. I kdyby šlo třeba jenom o pakatel.
