Tak za sebou máme další kalendářní rok. A pokud nám na tom, co nám tento přinesl, určitě nebylo něco sympatické, pak to byla třeba i ekonomická situace. Jistě, tato by si bývala zasloužila, aby se o ní mluvilo ještě mnohem více, než se o ní mluvilo, aby se jí dostalo pozornosti, kterou tato musela oželet, protože ji zastínila pandemie. Pandemie, jež ale byla hlavní příčinou toho, proč na to, co se loni odehrálo v ekonomice, nebudeme rozhodně vzpomínat s láskou.
Protože co máme za sebou?
Máme za sebou rok, ve kterém ani ti, kdo by mohli být naší zemi ekonomicky prospěšní, této nejednou zrovna prospěšní nebyli. A to proto, že i když by bývali rádi pracovali, nejednou pracovat nemohli, ba třeba ani nesměli. Některým to v nejednom údobí zakázal stát, někteří museli své počínání přerušit nebo dokonce ukončit proto, že doplatili na zákaz činnosti těch ostatních, na nichž byli závislí.
Máme za sebou rok, ve kterém se propadlo nemalé množství našinců třeba i do učiněné bídy. Protože tito byli existenčně odkázáni na svoji práci, již jim z nejrůznějších důvodů nebylo umožněno vykonávat.
Takoví lidé nejednou skončili zavření doma mezi čtyřmi stěnami, a dá-li se u takových mluvit aspoň o nějakém štěstí, pak jedině o tom, že jim zůstaly ony čtyři stěny, mezi nimiž mohli setrvat.
Ekonomikanaší a nejen naší země se ocitla na tobogánu, po kterém svištěla jako o závod směrem dolů. A za to, že mnozí z našinců nedojeli až na konec toho tobogánu a následně se neutopili v pomyslných kalných vodách tam dole, vděčíme jenom rozdávačnosti vlády, která takové lidi často podpořila almužnou. Almužnou na dluh, kterou budeme jednoho dne coby deficit státního rozpočtu všichni splácet. Byť mnozí nebudeme mít z čeho.
A lze se radovat, že je onen rok za námi? Vlastně ani trochu. Protože je tu nový rok, v němž se ekonomicky řítíme dolů stejně jako po většinu roku minulého. A záchranné brzdy nevidno.
