I když u nás na rozdíl od dob minula není povinnost pracovat, přesto tato povinnost lidstvu víceméně zůstala. Do práce už sice chodit nemusíme, ale ti, kdo se jí straní či dokonce štítí si na sebe nevydělají, a kdyby lidé nepracovali, neměli bychom všechno to, co máme a v podstatě bychom přestali být lidmi. Protože prakticky všechno dobro, všechny přednosti, které ve srovnání s jinými tvory máme, by se staly minulostí. A náš život by stál víme za co. Slušně řečeno za nic.
Do práce se tedy chodí a obvykle se v této i pracuje, aby se vytvářely určité hodnoty, které činí naše lidské životy lepšími. Někdo dělá to, někdo se věnuje něčemu jinému, prostě se každý věnujeme tomu, co nám jde a po čem je zároveň i poptávka. A to proto, abychom navzájem uspokojili to, co od života požadujeme.
Ovšem zatímco je práce něčím, čemu by se měl věnovat každý, aby tu nebyl nikdo, kdo parazituje na ostatních a sám jim nic nedá, existuje v tržní společnosti vždy i určité procento lidí nezaměstnaných. Mezi nimiž lze nalézt jak ty, kteří naprosto logicky pracovat nemohou či přímo nesmí, tak i ty, jimž se prostě jenom pracovat nechce. Vždy tomu tak bylo a zřejmě tomu nikdy nebude i jinak, aspoň pokud si bude naše společnost říkat sice tržní, ale přesto s dovětkem ‚sociálně‘.
A tak prostě musíme akceptovat a vesměs i akceptujeme, že nepracují děti, jež se na svoji profesní dráhu pochopitelně připravují. Nemáme obvykle a naprosto logicky nic ani proti tomu, že nepracují mnozí důchodci, kteří si na svůj zasloužený odpočinek vydělali prací dřívější, či invalidové, u nichž je pracovní uplatnění omezené či dokonce nemožné. Těm se ve slušné společnosti jejich život zaplatí ze společné kasy.
Ale ti, kdo nepracují ze své vlastní vůle, by měli být v jiné pozici. Do práce by je nikdo honit neměl, protože by tam stejně vzhledem ke svému postoji nebyli nic platní, ale určitě by mělo platit, že ‚kdo nepracuje, ať nejí‘.
