Neřeknu nic nového, když prohlásím, že lidé vesměs dělají jen neradi to, co dělat musí. A proto se v mnoha případech netěší všeobecné přízni ani práce. I do práce totiž jak známo chodíme především z donucení, a to ať už nás do ní někdo nahání osobně nebo se jí musíme oddávat pod tlakem skutečnosti, že bychom bez ní neměli peníze, a tedy nemohli vést normální život.
Někdo z nás tak sice chodí do práce rád, většinou se nám tato ale tu více a tu méně příčí. Někdy nám tato dělá dobře, někdy jsme z ní trochu otrávení a někdy nám tato třeba i leze na mozek a nejraději bychom s ní sekli, jen kdyby se nám nabídlo něco lepšího, něco, co bychom dělali raději.
Ale pracovat je prostě třeba. A když už se této činnosti máme věnovat, a to po věru dlouhou řadu let, měli bychom usilovat o to, abychom nalezli to, co nám nejvíce vyhovuje, respektive alespoň co nejméně nevyhovuje. Abychom se z toho nezbláznili.
Dnes už si naštěstí můžeme vybírat více než dříve. Dnes už můžeme být daleko mobilnější než za totality, dnes už nesehrává při rozhodování o umístění kádrový posudek a zpravidla ani politická nebo jiná příslušnost a angažovanost. A také je tu daleko širší paleta možných rekvalifikací, dodatečného vzdělávání. Máme možnost pracovat u nás i v nejednom zahraničí a je na výběr z daleko různorodějších zaměstnavatelů. A také tu není povinnost pracovat, takže nevyhovuje-li nám snad stávající nabídka, můžeme klidně i na nějakou dobu pracovní proces opustit, než se najde to pravé nebo aspoň vyhovující.
A proto není důvod prací jako takovou opovrhovat. Protože kdo chce, vesměs něco aspoň trochu únosného sežene. Jen si je třeba uvědomit, že nesmíme být nedostatečně sebekritičtí. Protože si při volbě práce vybíráme nejenom my z volných pracovních pozic, ale vybírají si i zaměstnavatelé ze zájemců o konkrétní post. A ne vždy můžeme být těmi nejlepšími, na něž se tu štěstí usměje.