Už dávno je docela obvyklé, že lidé chodí někam do práce. Především pokud jsou tedy v onom takzvaném produktivním věku, i když není výjimkou ani to, když pracují i ti, kdo mají nárok na zasloužený odpočinek, a naopak z nějakého důvodu nepracují nejednou ani ti, kdo by mohli a měli, jenže zrovna nemohou nebo nechtějí. Protože pracovat už se dnes na rozdíl od dob minulého režimu nemusí, není trestné se práci vyhýbat a trestem je tu dnes už vlastně jenom nutnost žít v případě někoho nepracujícího z nikterak štědrých sociálních dávek.
Pokud pak my lidé pracujeme, můžeme tak činit vcelku různě. Můžeme nalézt práci v různých oborech, můžeme se nechat zaměstnat i sami soukromě podnikat, můžeme (a někdy musíme) mít i více než jednou zaměstnání, když nám to tak vyhovuje nebo bychom z jedné práce nevyžili. Protože je to totiž práce, co pro nás bývá zdrojem příjmů. Tedy peněz, které my lidé nemůžeme v životě postrádat.
Prací si vyděláváme na chléb svůj vezdejší. A podobně nejen na tento chléb, ale třeba i na máslo, kterým bychom si ho namazali, i na všechny další záležitosti, za které bývá nutno v životě platit. Protože bezplatně už dnes nedostaneme pomalu nic a prací vytváříme určité hodnoty, za které dostáváme peníze coby protihodnotu.
I když… vlastně je to s tou hodnotou naší práce nejednou tak jaksi všelijaké. Někdo je nesporně užitečný tím, co na svém pracovišti činí, zatímco u jiného by bylo snad i lepší, kdyby nedělal to, co dělá. Protože jsou i práce zbytečné, a dokonce i ty, kvůli nimž musí jiní lidé pracovat, aby zvládli odstranit jejich důsledky.
Ale přesto je práce vesměs dobrá věc. A měli bychom si vážit všech, kdo se jí věnují. Nebýt totiž práce, neměli bychom pomalu nic, a to by znamenalo jak složitosti v otázkách přežití, tak i naši zaostalost. Protože práce polidštila opice. A kdybychom ji neměli, nepolidštili bychom se o dosud bychom lezli po stromech.
