Lidé chtějí naprosto pochopitelně někde bydlet. A bydlet se dnes vlastně nejen chce, ale také přímo musí, chce-li žít člověk na úrovni civilizovaného člověka. Protože člověk, který chce dobře žít, musí mít stálou adresu, na níž je k zastižení pro zaměstnavatele, nejrůznější úřady a další instance. Bez toho se život kohokoliv notně zkomplikuje.
Jenže kde má člověk bydlet? Domy a byty sice vidíme pomalu na každém kroku, jenže v nich už zpravidla někdo bydlí. A i když jsou zrovna podobné objekty neobsazené, nemůžeme prohlásit, že teď je ta a ta budova naše, a zabydlet se v ní.
Když chce někdo bydlet, musí si tedy dejme tomu sehnat pronájem či podnájem v nějaké cizí nemovitosti, jejíž majitel s tím souhlasí. Je to možné a nejednou i to jediné dostupné řešení, protože se tu platí za ono bydlení po jednotlivých platbách, které jsou nejsnáze zvládnutelné pro ty, kdo nemají zrovna moc naspořeno. Jenže nevýhodou tu je, že žádný majitel nějaké nemovitosti neposkytuje takové bydlení jen z dobroty svého srdce. Chce z toho něco mít, a tak se podobné bydlení sice průběžně, ale přece jenom prodražuje. A nevýhodou je vlastně i to, že podobný nájem nemusí trvat věčně a člověk tak může být vystěhován, i když si to nepřeje.
Daleko lepší je tedy si byt či dům koupit.
To je z dlouhodobého hlediska nejvýhodnější, protože tu člověk po koupi takového objektu neplatí o nic víc, než jaké jsou skutečné náklady související s bydlením. Ale chce to zaplatit plnou cenu oné nemovitosti, a to obvykle naráz, a na to při cenách nemovitostí jen tak někdo nemá. A aby na to někdo měl, berou se hypotéky. Tedy půjčky, jež slouží právě k pořizování si vlastní nemovitosti. Člověku tu půjčí klidně i velké peníze, za něž dlužník ručí pořízenou nemovitostí, a tyto peníze se pak splácejí po dlouhou řadu let.
A nakonec? Nakonec je člověk vlastníkem své nemovitosti. Onoho učiněného snu každého, kdo chce bydlet.
