Každého člověka může někdy v životě potkat nějaká nemilá příhoda. Pokazit se může kdeco, a postihnout to může jak někoho, kdo si o to koleduje, tak bohužel i toho, kdo se snaží ze všech sil nemilým situacím předcházet. Nikdo nedokáže ovlivnit všechno, co se během jeho života přihodí, ani kdyby byl sebepředvídavější. A proto přichází nejednou vhod nějaké to pojištění.
Když člověk uvažuje o tom, že by se pojistil, v podstatě dobře dělá. I když ani toto ještě nemusí být ideál. Protože ten, kdo nad pojištěním uvažuje, bere v potaz možná rizika a snaží se před nimi uchránit, jenže taková snaha je pouze prvním krokem, jenž ještě nemusí být dokonalý. Je totiž třeba zvážit nejeden ohled.
Především je třeba uzavírat jenom takové pojistky, u nichž je pravděpodobné, že by mohly přijít vhod. Pojištění se proti situacím, jež nikdy nenastanou nebo jež jsou extrémně nepravděpodobné se totiž rovná pouhému zbytečnému vyhazování peněz z okna.
Člověk má uzavřít pojistku pro případ toho, co ho skutečně může potkat a poškodit. A pokud už je taková pojistka vybrána, je třeba ji uzavřít v takové výši, aby skutečně představovala naději na reálné odškodnění. Není tu nezbytné platit za příliš vysoký strop vyplacené částky, jehož nelze nikdy dosáhnout, současně se ale nesmí ani dohodnout plnění příliš nízké, a tedy možná nic neřešící.
Musí být také dobře zvoleno, komu má být případná pojistka vyplacena. Je jasné, že se nikdo nebude pojišťovat pro případ své smrti a přitom chtít, aby takovou pojistku případně vyplatili výhradně jemu, a podobně.
A důležité je pochopitelně vzít v potaz i všechny potenciální výluky z plnění, jež takové pojištění může mít. Stěží sice narazíme na takový extrém, jako by byla dejme tomu pojistka pro případ úmrtí, která by se nevyplácela, pokud pojištěný zemře, ale nepostřehnutelnějších háčků bývá v pojistných smlouvách dost a dost.
Jen je-li pojištění ideální, dokáže pomoci v těžkých chvílích.
