Také nadáváte na poměry, jež v této zemi panují, také nejednou nemůžete přijít na jméno těm, kdo to tady řídí? S trochou nadsázky by se dalo říci, že byste měli nadávat i na sebe. Protože jste to vy – totiž jsme to my – kdo to financuje. To my, kdo pracujeme, utrácíme, kdo něco vlastníme a nějak s tím nakládáme a podobně, platíme za to, aby tu více a tu méně vlivní politici rozhodovali tak, jak rozhodují, mluvili tak, jak mluví, pletichařili tak, jak pletichaří…
To my financujeme to, že za nás ti nahoře rozhodují tak, jak se nám to nejednou nelíbí, to my platíme za to, že je nám leccos upíráno a zakazováno, to my platíme za hory byrokracie, ba i za to, aby si leckdo tam nahoře mohl nakrást a třeba se nám přitom i vysmívat do tváře.
Ovšem je současně i pravdou, že sobě zase až tak moc nadávat nemáme. Financujeme to, ovšem logicky nedobrovolně, jenom proto, že tak nevyhnutelně činit musíme. Protože je odvádění daní povinné, a kdo by tuto povinnost ignoroval, doplatil by na to. A tak si vlastně můžeme nadávat jenom úměrně tomu, jakou měl rozhodovací váhu náš hlas ve volbách.
Ale realita je prostě taková, jaká je. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme daně platit. Abychom tím uhradili to, co pro nás stát dělá dobrého, stejně jako to, co je nám proti srsti.
Daně platíme ze svých příjmů, ze svých útrat, z vlastnění toho či onoho, z nakládání s tím či oním. Jakmile se rozhodneme k nějaké ekonomické transakci, stát už už natahuje ruku a žádá si své. A nám nezbývá nic jiného než mu odevzdávat předepsaný díl. A pak si lebedit, nebo nadávat, či si zoufat. Protože daním se obvykle beztrestně vyhnout nelze. A to je škoda. Protože co s tím naděláme?
Nadělat by se s tím dalo jediné. A to zvolit někoho, kdo by nám dal možnost odvádět daně a platit těmito pouze za dobře odvedenou práci těmi, kdo jsou z daní financováni. Ale to se nikdy nestane. Protože ti, kdo o daních rozhodují, určitě neakceptují, že by za ně museli také něco dělat. Když dnes nemusí.
