Většina lidí je od přírody tu více a tu méně lenivá. Kdyby to šlo, nedělali bychom snad vůbec nic, kromě koníčků bychom se jenom někde povalovali a lebedili si.
Jenže pokud tak chceme činit, musíme se smířit s tím, že nám nikdo nedá žádné extra peníze jen tak. Společnost zvaná sociální nás sice nejspíše nenechá umřít hlady, ale aby nám lenošivý způsob života dostatečně finančně hradila, to určitě ne. A proto zkrátka musíme mít práci, abychom si na sebe vydělali, musíme v této podobě dělat něco pro druhé výměnou za plody práce těch druhých.
Každý by měl v ideálním případě vykonávat takovou profesi, jež ho baví a jež mu dopřává dobrý pocit. V takovém případě chodíme do zaměstnání rádi a je to pro nás něco víc než jen pouhá existenční nutnost. Ovšem to bohužel není leckomu přáno. Jednak proto, že se ne pro každého najde dostatečně atraktivní profese, ne každé zaměstnání je společnosti jako celku zapotřebí, a konec konců ani nemáme každý vždy ty předpoklady, s nimiž by se dala vysněná profese provozovat.
A tak je zkrátka naším osudem nejednou i práce, kterou dělat nechceme, kterou jsme si neoblíbili nebo která je nám dokonce odporná. Do takové práce chodíme jen neradi, nevěnujeme se jí ochotně a jedinou satisfakcí je nám tak pouze výplata.
Výplata, díky níž žijeme. A která nás motivuje. Protože bez ní by nestál náš život za nic.
A tak je nám práce nezbytností. Ať už máme takové nebo onaké zaměstnání, věnujeme se mu. Protože je to zkrátka náš úděl.
Ale ať už dělá kdokoliv z nás cokoliv, ať už má tento profesi s vynikající reputací nebo dělá naopak něco natolik špatně společensky vnímané, jako jsou dejme tomu profese uklízeček nebo politiků, měl by si být vědom jednoho. A sice toho, že v tržní společnosti je každá práce důležitá. Každá má svůj smysl, za nic se tu neplatí zbytečně.
A proto by se neměl nikdo stydět za to, že pracuje. Ostudou jsou tu totiž ti druzí. Ti, kdo se práci vyhýbají.
