Pokud chce žít člověk jako člověk, potřebuje peníze. A ty se obvykle získávají tak, že se chodí do práce, kde se vytvářejí hodnoty, za něž se právě takové peníze jakožto poukázky opravňující k čerpání odpovídajících protislužeb poskytují. Což činí práci nezastupitelnou, nenahraditelnou. Protože kdo nikde žádné hodnoty nevytváří, k penězům si nepřijde. Leda s taxativně vymezeným okruhem výjimek, jako jsou lidé penzionovaní, tělesně či duševně handicapovaní, nezaměstnaní a podobně.
Pokud pak chodíme do práce, měla by tato apriori sloužit k tomu, aby touto vznikalo něco, co je lidem ku prospěchu. Protože jenom takové počínání má smysl. Vykonávat práci jenom proto, aby se pracovalo, nemá opodstatnění, a vykonávat profese, jež spíše škodí, než pomáhají, je už teprve hloupost.
Aby byla taková práce úspěšná, měl by ji pak vykonávat vždy ten, kdo pro ni má patřičné předpoklady. Nemělo by docházet k tomu, že se na některou pracovní pozici dostane někdo, kdo ji nezvládá a kdo buď nepřináší žádný prospěch, nebo dokonce nadělá víc škody než užitku.
A v ideálním případě by měla taková práce člověka, který se jí věnuje, i těšit. Protože touto trávíváme podstatnou část svého života, a není ničím příjemným, pokud věnujeme moře času něčemu, co nám není po chuti nebo co se nám dokonce příčí.
Ovšem těch, kdo naleznou práci svých snů, tuto nadšeně vykonávají po celý svůj život a zároveň se touto i dobře uživí, není zase až tak mnoho. Protože se ne každému něco podobného nabízí, a pokud se něco takového nabízí, ne vždy zájemce o toto splňuje všechny předpoklady. A proto se často musíme smířit s nějakým kompromisem. Tedy děláme práci, která nás tu více a tu méně neuspokojuje. A to z lecjakého důvodu. Ale přesto pracujeme. A to je dobře. Protože práce šlechtí člověka. A ten, kdo se jí věnuje tak, jak má, je pro sebe i pro ostatní prospěšný. Na rozdíl od všelijakých parazitů.
