Pokud se našinci baví o soukromých podnikatelích, pak nejednou vyjadřují i diametrálně odlišné názory. A to jednak proto, že jsou takoví podnikatelé různí, a stejně tak se od sebe často i významně odlišují i ti, kdo je zrovna hodnotí.
Když se u nás před třemi desetiletími podnikání rozbíhalo, měli našinci oprávněně představu, že se díky tomuto budeme mít všichni lépe. A tak se soukromníkům, kteří se rozhodli dát na podnikání, často fandilo. Očekávalo se, že tito zaplní ony četné díry na postsocialistickém trhu, a stalo se tak.
Ovšem pak nejeden z hodnotitelů obrátil. Došlo totiž k tomu, k čemu nejednou dojít muselo. Podnikatelé byli nejednou úspěšní a začali si docela dobře vydělávat, daleko víc než ti, kdo setrvali na pozicích nevalně placených zaměstnanců. A to vzbudilo vlnu závisti. Protože lidé jsou všelijací a nejeden podnikatelům záviděl, jak si tito mohou žít. Sami takoví kritici se ale pochopitelně do podnikání obvykle nepouštěli. Stačilo jim jenom kritizovat, což je vždy pohodlnější než něco udělat.
A oba tyto trendy se vlastně do jisté míry udržely dodnes. I dnes jsme někdy vděčni osudu za to, že nám soukromé podnikatele dopřál, zároveň jim ale mnozí z našinců nedokážou ze závisti přijít na jméno.
Každopádně bychom si ale vždy měli uvědomovat jedno. A sice to, že takoví soukromníci pracují proto, aby si na sebe vydělali, a aby to zvládli, pracují obvykle více a lépe než ostatní lidi, ony zmíněné kritiky nevyjímaje. A když se takovým podnikatelům dařit přestane, zůstávají na to sami a jsou sami svého (ne)štěstí strůjci. Takže bychom jim jejich případné úspěchy neměli závidět, ty jsou nesporně zasloužené. A jestli se nám nelíbí, že jsou na tom podnikatelé lépe než my zaměstnanci, můžeme se přece pustit do podnikání také. Samozřejmě pokud umíme něco víc než jenom kibicovat.