My lidé bereme jako naprostou samozřejmost to, že existují jednotlivé státy. A stejně tak už jsme si zvykli i na to, že to v každé zemi chodí tak, jak to v ní chodí, že ne každá země nabízí svým občanům a případně i cizincům totéž. V některých zemích se tak žije v některých ohledech lépe a v některých hůře, někde se žije na vyšší a jinde na nižší úrovni, někde je o lidi postaráno měrou vrchovatou, zatímco jinde jsou tito daleko více sami svého štěstí strůjci.
A za to, že státy existují a nějakým způsobem fungují, vděčíme třeba i daním. Tedy odvodům, jež musí lidé povinně odvádět ze svých příjmů právě instituci zvané stát. Protože právě z takových peněz se obvykle to, co se v dané zemi nabízí, financuje.
Lidé si vydělávají a vzápětí odtrhují od úst, aby mohl jejich stát financovat tu to a tu ono, lidé často platí povinné desátky třeba i z každého nákupu nebo jiné obdobné obchodní transakce, zdaňován je nemovitý a klidně i jiný majetek, stát si bere své i v případě, že si lidé navzájem darují něco cenného… Prostě je celá řada věcí, které jsou daněmi zatíženy.
A co se s takovými nedobrovolně placenými daněmi děje? Ty jsou dány k dispozici mocným, kteří určité zemi vládnou, a ti pak rozhodují o tom, jak se ony daně využijí. Tu se jimi financuje to a tu ono, což vede jednou ke spokojenosti a jindy k rozladěnosti občanů takového státu, a to nejen plátců daní.
Protože se takové finanční prostředky dají využít třeba k financování sociálních dávek, jež jsou pro jedny spásou a pro jiné něčím, co by tito nejraději zrušili, ‚aby šli nemakačenkové raději pracovat, než aby nám všem viseli na krku‘, dá se z nich platit policie, již jedni vynášejí až do nebes, zatímco jiní na ní nenechají nit suchou, hradí se z ní školství, u kterého jsou názory lidí obdobné. Z daní se platí často ‚nepotřebná‘ armáda, práce politiků, kteří jsou lidem často trnem v oku…
Prostě mají daně svá plus i mínus. Ale platit se musí. I když je zřejmě nikdo neplatí rád.
