Určitě se shodneme na tom, že my, kdo platíme daně, k těmto právě vřelým vztahem neoplýváme. Nelíbí se nám, že kdykoliv získáme nějaké peníze, musíme z nich nemalou část odevzdat tatíčkovi státu, a líbit se nám pochopitelně nemůže ani to, že současně musíme odvádět ‚desátek‘ státu i v opačných situacích, tedy když peníze utrácíme.
Stát nás prostě zdaňuje pomalu vždy, když se naše finanční situace změní, a je jedno, zda pozitivně nebo negativně. A zdaňuje nás vlastně i tehdy, když se naše majetkové poměry nemění, tedy například ve formě daní z nemovitosti, jež musí lidé platit i jenom za to, že jim patří nějaký ten objekt nebo kousek pozemku.
Kolik bychom vlastně my lidé jenom měli peněz, kdybychom nebyli zdaňováni! Kolik by nám jenom zůstalo finančních prostředků, kdybychom se nemuseli se státem dělit o to, co nám osud nadělí! To vlastně, když to nevezmeme jako řečnickou otázku, vesměs ani netušíme. Protože co se daní týká, nejsou tyto vesměs ani trochu přehledné a spočítat je nejednou pěkný oříšek. A navíc se tu co chvíli něco mění, obvykle v neprospěch nás plátců daní. Což je zřejmě zapříčiněno tím, abychom raději ani přesně nevěděli, o kolik přicházíme, protože bychom mohli být celkovou výší odvedených finančních prostředků notně rozezleni. A to by těm, kdo o daních rozhodují a kdo je spravují, nebylo ani trochu milé.
A proč by jim to nebylo milé? Vlastně nejen proto, že jde o značný díl majetku lidí, ale i proto, že by se lidé mohli o to více ptát, co se s jejich penězi děje. Když už platíme horu peněz, ať aspoň víme za co.
A to by se leckomu nemuselo hodit do krámu. Zejména těm, kdo stojí za rok, co rok narůstajícím deficitem našeho státního rozpočtu. Protože kdyby tito navíc ještě přiznali, že kromě zaplacených daní budeme navíc ještě jednou splácet tento deficit, tedy že budeme jednou zdaněni ještě více… To by je už nikdo nevolil.
