Lidé touží po bohatství. Každý minimálně někdy sní o tom, jaké by to bylo, kdyby se topil v penězích, kdyby jich měl na rozdávání a nemusel se starat o to, co čím zaplatí. Každý by chtěl vydělávat a vlastnit tolik, aby si z toho žil spokojeně, nejlépe takzvaně na vysoké noze.
Jenže nikdo z těch snících obvykle v podobných chvílích nepomýšlí na to, že by mohlo mít takové bohatství vlastně i nejednu stinnou stránku. Ano, ani spousta majetku a život v luxusu neznamená, že tu není něco nepříjemného. A nejednou vlastně dokonce platí to, že čím je někdo bohatší, tím více na tento svůj stav doplácí.
On totiž nikdo peníze jenom nepřijímá a majetek jenom nehromadí. On z toho také bohužel musí platit daně. Tedy odvody, jež od něho vyžaduje stát, odvody, proti nimž není legální obrany a jež se musí zaplatit, nechce-li mít takový plátce daní oplétačky se zákonem.
Daní se u nás kdeco, a kdybyste se zeptali lidí, zda vědí, kdy jim stát z jejich jmění nějakým způsobem ubírá, stěží byste našli někoho, kdo by měl alespoň povědomí o všech způsobech takového odírání lidí, jaké jen dokázali ti nahoře v průběhu vývoje lidstva vymyslet. Jistě, mnozí z nás obvykle vědí, že jim tatíček stát zdaňuje jejich výdělky, že se platí třeba daně z nemovitostí či jakási daň z přidané hodnoty, ale v tom dalším už se nejednou nevyznají ani dobří účetní.
A to je špatně i dobře zároveň. Protože čím méně toho člověk o svých daňových povinnostech ví, tím spíše ho berňák na něčem nachytá, a ještě více zkasíruje, ovšem současně je to dost možná jedině tato nevědomost, jež je důvodem, proč lidé doposud nenakopli mocné tohoto světa do zadních partií jejich těla.
Protože je logické, že stát potřebuje peníze, aby mohl fungovat, a takové peníze se logicky nejsnáze získají ve formě daní. Jenže onen zmatek, jež v daních panuje, nahrává jedině šejdířům. Kteří nechtějí s pravdou ven. Protože by se možná mohlo ukázat, že by obyvatelstvo o takový stát vůbec nestálo. A to nikdo z těch vládnoucích nechce.
