Bez daní se snad žádný normální stát neobejde. Tyto je třeba vybírat, aby se za tyto prostředky zajistil chod instituce zvané stát, aby bylo z čeho zaplatit politiky, státní úředníky, bezpečnostní složky, vězeňství, část školství či zdravotnictví a podobně. Díky daním žijí nezaměstnaní, sociálně slabí i takzvaně sociálně slabí, nemocní, penzisté a zčásti i děti, z daní se financuje ekologie a infrastruktura…
Daní pak existuje celá řada druhů. Doléhají na kdeco, co alespoň nepatrně souvisí s financemi nebo majetkem. Člověk si něco vydělá a rázem mu část seberou na daních, člověk si něco koupí a rázem je mu za tento počin rovněž něco strženo, ať už ve viditelné nebo skryté formě.
Někdy platí člověk daně přímo, někdy je za něj hradí nějaký jiný plátce, jenž mu je posléze skrytě naúčtuje v ceně svých služeb. A takové daně se pak berou z příjmů fyzických i právnických osob, z dividend či elektřiny, jsou tu daně majetkové, z nemovitých věcí, z nabytí nemovitých věcí, je tu daň silniční, dědická, darovací a z převodu nemovitosti, je tu selektivní, spotřební a ekologická daň, univerzální daň, DPH…
Je to prostě celá plejáda toho, co se musí platit. Je toho tolik, že se v tom už nejenom prostý člověk, ale velmi často už i geniální vzdělanec ztrácí. A aby to bylo ještě složitější, předpisy i výše daní a jejich výpočet se co chvíli mění.
Proč? To je nad slunce jasné. Přece aby lidé neprotestovali nad tím, na kolik je instituce zvaná stát ve skutečnosti vyjde. Čím míň daní je zjevně viditelných, tím je člověk ukonejšenější. A fakt jako den daňové svobody, který zčásti prozrazuje tristní skutečnost, mnozí nechápou nebo ho nedoceňují.
Protože kdyby člověk věděl, kolik peněz jeho vládci strhávají z jeho příjmů, na kolik ho chod toho všeho přijde, mohl by klást nepříjemné otázky, ne-li přímo požadavky, aby se mu za ně dostalo kvalitních služeb.
Protože kdyby člověk daně platit nemusel, došlo by na slova naší hymny. Byl by to pro něj zemský ráj to na pohled.
