Dobro a zlo jménem daně
Ukažte mi někoho, kdo je nadšený z toho, že musí platit daně. A pokud na vás snad nemám žádat něco, co sotva dokážete splnit, ukažte mi aspoň někoho, kdo by je platil ochotně a rád. Troufám si tvrdit, že někoho takového sotva najdete. Protože ten, kdo by miloval daně, jež jsou mu strhávány z toho, co si vydělá, je pomalu případ pro psychiatra, a někdo takto postižený pak má stěží nějakou práci, ze které by mu plynuly zdanitelné zisky. Na uzavřených odděleních zdravotnických zařízení specializovaných na duševní choroby totiž moc pracovních příležitostí k dispozici nebývá.
Což je pochopitelně sice poněkud nadnesené, ale přesto vcelku realitě odpovídající. Protože daně u nás skutečně platí rád jen málokdo. A to hned z několika důvodů, z nichž nejzávažnější jsou zřejmě dva:
- To, co člověk zaplatí na daních, musí zákonitě oželet, o to se mu snižují reálné příjmy. Člověk si tak sice něco vydělá, ovšem utratí to za něj jiní. A on nevidí bezprostředně nic pozitivního, co mu z této skutečnosti plyne. Jistě, pozitiva tu pro něho jsou, ale jsou natolik nejasná, že prostě není vidět, co přesně bylo za takto stržené peníze pořízeno.
- Člověk by možná daně i ochotně platil, kdyby tyto prokazatelně plnily účel, k němuž byly předurčeny. Kdyby se jimi hradilo to, co je dotyčnému coby části společnosti prospěšné. Jenže když potom slyšíme a třeba i vidíme, jak je s takto sebranými penězi nakládáno neefektivně, jak jsou tyto zneužívány, ba i přímo rozkrádány, jak se z nich hradí i vyslovené nesmysly a jak je každý výdělečně činný člověk navzdory povinným odvodům státem navrch ještě zadlužován, jde veškerá zodpovědnost a patriotismus někoho takového rázem stranou.
A tak se už pro našince dávno staly daně něčím, čím by nikdy být neměly. Stále větším a záludnějším odíráním těch, kdo se nemohou bránit, těmi, kdo daně stanovují. A počínají si s nimi víme jak.
