Kdy už lidé mají jakýkoliv příjem a majetek, měli by se radovat z toho, že toto mají. Protože je jakékoliv jmění zárukou lepšího života, aspoň ve srovnání s lidmi, kteří něco podobného nemají. Ti, kdo si hodně vydělávají, by se měli tetelit blahem, stejně jako ti, kteří si toho hodně kupují, mají své nemovité statky a podobně. Jenže jakkoliv se takovým lidem často závidí, je pro tyto typické i něco, co jim v podstatě závidět nelze. Každý příjem, nákup a nemovitost se totiž zdaňuje, a čím větší takový majetek je, tím se za něj odvádí státu víc. Takže jsou ti bohatí odíráni v podobě daní nejvíce.
Ovšem ani ti, jimž není souzeno žít v přepychu, na tom nejsou lépe. Ti se sice mohou utěšovat tím, že nemusí platit zase až tak velké daně a další odvody, jenže ani tito jich nejsou ušetřeni. Protože státu musí platit v zásadě každý. Každý, kdo si nějak polepší, musí přispět instituci zvané stát, respektive nějakým nižším správním oblastem, a to ať se mu to líbí nebo nelíbí. I když si to stát na první pohled vůbec nezaslouží, jak jsou o tom mnozí z nás přesvědčeni.
Má stát právo po svých občanech takové peníze žádat? Odpověď by mohla být jednoznačná. Má. Protože to předepisují zákony, jež tu platí nebo by aspoň měly platit pro všechny. Ovšem právo a morální právo jsou dvě často velice rozdílné věci. A zatímco stát právo má, to morální právo už je nejednou notně sporné.
Když si stát totiž od lidí peníze bere, činí tak proto, aby jim podle oficiální verze sloužil. A to, co mnohým lidem nabízí, rozhodně nelze za dobré služby považovat. Dík daním se totiž financuje zajišťování naší bezpečnosti a vzdělanosti, daněmi se zčásti podporují i ti, kteří by jinak coby práce neschopní nepřežili, respektive péče o naše zdraví a životy, ale také se tu dělají na občany dluhy, financují se předražené i nesmyslné zakázky, živí se přebujelý administrativní aparát… A není tak divu, že lidé daně neplatí rádi. A kdyby to šlo, nedali by za to státem nabízené možná ani korunu.
