Kdysi u nás bylo soukromé podnikání zakázáno, a proto jsme tu měli v našich řadách výlučně zaměstnance převážně státního a v menší míře družstevního sektoru. Ale to už je minulost. Už přes tři desítky let se u nás soukromé podnikání nezakazuje, a proto se do něj může pustit každý, komu se něco takového zachce. A nejen že tu taková možnost je, ale mnozí z nás ji i využívají. Postavili se takzvaně na vlastní nohy a vydělávají si tak sami na sebe.
Takové podnikání má pochopitelně pro ty, kdo se mu věnují, nejednu přednost. Například třeba i jenom to, že tu člověk může dělat pomalu všechno, co si usmyslí, nemusí se ohlížet na žádné nadřízené, protože tu šéfuje sám sobě. A to je – jak mnozí zaměstnanci určitě potvrdí – nesporná výhoda. Dále si člověk může takovým počínáním vydělat úměrně svému snažení třeba i takové peníze, o jakých si mohou nějací ti zaměstnanci nechat leda tak zdát.
A může být i celá řada dalších okolností, jež činí podnikání pro toho, kdo se mu věnuje, atraktivním.
Ovšem stejně jako vše ostatní na světě není ani takový soukromý byznys zcela oproštěn od nějakých těch stinných stránek, od nepříjemností. Ani zde není růže bez trní, i zde se objevují okolnosti, jež činí podnikání přece jenom ne zase až tak skvělým. Mezi čímž je zřejmě tím nejzásadnějším to, že tu nikdo nemá nikdy zajištěné dostatečně vysoké příjmy. Člověk si tu musí něco pořizovat, odvést nějakou práci, jež to zhodnotí, a pak tento svůj odvedený výkon prodat. A nikde není řečeno, že to od něj někdo koupí, že mu někdo zaplatí. A nestane-li se vše tak, jak si soukromník představuje, může soukromé podnikání hravě sklouznout do dost často i zcela neřešitelných problémů.
A tak je prostě podnikání pro někoho dobrá věc a pro někoho naopak, někdo si pochvaluje a někdo stěžuje.
Ale hlavní je, že tu je podnikání možné. A kdo chce, ten se do něj může pustit.
