Pokud má člověk čím platit, je na tom docela dobře. Jistě, ani za peníze se nedá sehnat všechno, co k dokonalému lidskému životu patří, ale rozhodně je lepší peníze mít, než je postrádat. A proto si je také obvykle vyděláváme, a nevyděláme-li si jich snad dost, snažíme se je získat alespoň nějakými jinými způsoby. A když selžou i jiné možnosti příjmu, jako jsou penze, sociální dávky, příspěvky a doplatky, a když není ani nějaká ta finanční rezerva, která by se eventuálně využila, dá se to obvykle dočasně vyřešit i formou půjčky.
Půjčit si na to, na co člověk nemá, nemusí být špatné řešení. Nemusí, ale také může. A proto je žádoucí si dříve, než si někdo o půjčku zažádá, ujasnit, zda je tato skutečně zapotřebí. Protože se s ní dá nejenom zaplatit to, na co vlastní peníze nestačí, ale také se tato následně musí i s úroky a případnými dalšími poplatky vrátit, a je tedy nezbytné, aby si člověk půjčil jen tolik, kolik bude schopen spolehlivě vrátit, aby ho nečekaly následné obtíže v podobě různých příplatků, ne-li ještě něčeho horšího.
Když si tedy člověk půjčuje, musí mít jistotu, že si na splátky vydělá. A protože míváme nejednou ‚velké oči‘, na něž si s oblibou nasazujeme pomyslné růžové brýle, není vůbec od věci, že si poskytovatelé půjček žadatele prověřují a hodnotí jejich bonitu. Protože když tyto někomu po prověření půjčit odmítnou, nemají často v úmyslu tímto rozhodnutím dotyčného poškodit. Mohou ho naopak uchránit života na vysoké noze následovaného propadem třeba až na samé dno.
A tak nelze mít bankám za zlé, že mají docela vysoké požadavky stran zájemcových příjmů, že se zajímají o záznamy v registrech dlužníků, že žádají třeba i další záruky. Protože tak činí vlastně nejenom ve svém vlastním zájmu.
A člověk, kterému nepůjčí, by se nad sebou měl dobře zamyslet, než to zkusí někde jinde. Protože kdo ví, zda ho odmítající bankéři nechrání i proti jeho vůli.
