Není žádným tajemstvím, že my lidé obvykle platíme daně. Těchto je ušetřen skutečně jenom málokdo, rozhodně se netýkají jenom těch, kteří si svou činností zvanou práce vydělávají horentní sumy. Daně totiž platíme vlastně všichni, a to nejednou i tehdy, kdy si to vůbec neuvědomujeme. Protože daně, to nejsou jenom ony všem známé odvody části našich výdělků či jiných příjmů, ty nejsou jenom tím, co vidíme uvedené na výplatní pásce.
Když se bavíme o daních, platí se tyto vlastně i při každém nákupu, a to ze zaplacené částky, a obvykle jim není vyhnutí, daně platíme i jenom za to, že vlastníme nemovitosti, bez ohledu na to, zda nás takové vlastnictví těší nebo pro nás představuje jenom nekonečnou dřinu a fůru trápení. Daně nám kazí radost i tehdy, když vyhrajeme v nějaké loterii, i tehdy, když někomu své statky naopak prodáváme, darujeme nebo se tyto stanou dědictvím. A to je jenom zlomek z toho všeho, co lze souhrnně nazývat jako daně. Zdaňuje se i (rádoby) luxus, mimořádně vysoké daně se musí platit při pořizování toho, co nám může škodit, jako je tabák či alkohol, s rádoby logickým odůvodněním, že se tím má jenom redukovat spotřeba něčeho takového.
A k čemu takové daně slouží? Oficiálně k tomu, aby se jimi financoval chod státu. Což by snad ještě lidé akceptovali, kdyby takový stát fungoval vždy tak, jak fungovat má, a ne tak, jak ho nejednou fungovat vidíme. Jenže ony se tyto peníze nejednou rozházejí i za něco, co už se daňovým poplatníkům ani trochu nelíbí, a to plným právem. Nikdo přece nebude platit rád za platy poslanců, kteří se třeba ani neobtěžují do parlamentu chodit, nikdo neplatí ochotně za to, aby se mohly dotovat podniky osob spřáhnutých s vrchností, nikdo soudný nemůže rád podporovat lidi, kterým se vysloveně nechce pracovat a podobně.
A tak jsou daně dobro i zlo zároveň. A nelze než doufat, že snad jednoho dne to dobré převáží.
