Lidé mají v průběhu svého života potřebu si na svou existenci vydělat. A proto pracují nebo se jinak přičiňují, aby si přišli na peníze, jež jsou jim pro život naprosto nezbytné. A když si pak někdo vydělává víc, než kolik by nezbytně potřeboval, ukládá takové nadbytečné finance do nějakého toho hmotného majetku nebo si je spoří pro případ nedostatku nebo jiné potřeby někdy v budoucnu.
Ovšem zatímco tak lidé činí ve snaze si zajistit důstojné živobytí, nejednou jim uniká, že takto nefinancují vlastně jen existenci svou. Z příjmů a majetku lidí totiž tyje i stát, ona instituce, jíž nejednou prostí lidé nemohou přijít na jméno. A to třeba právě kvůli daním, jež se každému z nás strhávají z jeho příjmů, respektive jež se platí za právo disponovat nějakým majetkem.
Člověk si v potu tváře něco vydělá, a než se rozkouká, je tu stát, aby ho o část zisku připravil. Člověk si za své jmění pořídí nemovitost, vozidlo nebo jiný majetek, a než se naděje, už zase musí něco odvádět státu. Podle oficiální rétoriky proto, že si na sebe stát nemůže vydělávat sám a je lidem natolik důležitý, že ho tito prostě musí financovat ze svého.
Daně tak umožňují vydržovat si politickou reprezentaci, spousty státních úředníků a podobně, z těchto peněz nám stát platí policii a armádu, z nich se financují nejrůznější projekty a podporují takzvaní potřební. Což jsou výdaje, jež jsou někdy nezbytné a někdy aspoň akceptovatelné, jenže někdy i vysloveně k vzteku.
Ale ať se nám líbí to, že nám stát bere peníze, aby z nich a jejich přerozdělování žil, nebo se nám to nelíbí, jisté je jedno. A sice to, že se my běžní lidí před daněmi nikde neschováme. Bohatí lidé je sice mohou ukrýt v nějakých daňových rájích, kriminální živly je mohou odmítat platit s tím, že si to raději ‚odsedí‘, než aby státu něco daly, ale obyčejní lidé prostě daně platit musí. Aby měli od státu pokoj. A snad i něco víc.
