I kdyby si člověk počínal maximálně opatrně a ostražitě, i kdyby se maximálně vynasnažil vyhnout se potenciálně hrozícím rizikům, nikdy není jistota, že se tento zcela a vždy uchrání před nějakými škodami, jež mu mohou vzniknout. Rizika tu jsou totiž všude a jejich dopad jak na někoho z našinců, tak i na jeho majetek nebo cokoliv jiného může být rozmanitý, od banálního třeba až po naprosto zničující.
Nikdo z nás se nemůže i se svým majetkem a vším, s čím přichází do styku, zabalit do bublinkové fólie nebo jiného obalu, který by mu zaručoval stoprocentní ochranu. A tak nezbývá nic jiného než se smířit s tím, že se může stát leckdy leccos.
Jenže takové újmy na majetku, zdraví, životě nebo čemkoliv jiném nemusí být a obvykle ani nejsou příjemné. Jenže co si s tím počít? Jak to zaonačit, aby se z toho vybruslilo co nejelegantněji, s co nejmenšími potížemi?
Řešením je tu obvykle pojištění. Když si člověk toto platí, má jistotu, že bude v případě nějaké té nepříjemnosti v souvislosti s uzavřenou smlouvou odškodněn. Tedy že dostane náhradu, pomoc nebo aspoň nějaké peníze, což mu umožní přečkat onu nemilou příhodu s minimem nepříjemností.
Pokud má ale takové pojištění pomoci, je nezbytné, aby bylo uzavřeno právě pro případ toho, co se může stát, a aby bylo v dostatečné výši. Protože člověku v případě, že má pojištěné své zdraví, nevyplatí ani korunu za spadlý dům, jakkoliv ho tato příhoda určitě zabolí u srdce, a pokud má taková pojistka minimální limit, nelze očekávat horentní finanční kompenzaci.
Je tedy určitě žádoucí se pojistit proti tomu, co konkrétnímu člověku hrozí, je žádoucí mít nastavený dostatečný limit plnění. Jen tak lze totiž doufat v to, že ono pojištění splní účel, k němuž je uzavíráno, že pomůže.
Sice je i v případě pojištěného jedince lepší, když se mu nic nestane a on nemusí pojistku využít, ale jistota je přece jenom jistota.
