Někteří lidé dokážou vyrábět a následně vzhledem k nadbytku i nabízet ostatním to, jiní zase ono. Každý nebo aspoň skoro každý si dokáže něco pořídit, každý je v něčem soběstačný, ale v něčem také ne. A aby nikdo neměl něčeho nadbytek, zatímco by ho současně sužoval nedostatek toho ostatního, museli se lidé začít věnovat i činnosti, jíž se říká obchodování.
Prostě musí existovat způsob, jak by mezi sebou lidé to, co mají, směnili za to, co naopak potřebují. A zatímco za pradávných dob toho bylo docela málo a dalo se tak domluvit na nějaké té přímé výměně něčeho za něco, dnes už by to tak nešlo.
Těžko by hledali shodu výrobci jednoho tovaru s výrobci něčeho jiného, sotva by se našly páry, které by si navzájem mohly poskytovat něco, co ten druhý potřebuje.
A proto se na trhu postupem času objevily i peníze, jež obchodování s čímkoliv značně usnadňují. Stačí je mít a odevzdat je tomu, kdo nabízí to, co je nám žádoucí, a dosáhne se oboustranné spokojenosti. Protože kupující dostane to, co chce mít, a prodávajícímu jsou poskytnuty zmíněné peníze, díky nimž se i tento může někde jinde stát kupujícím a uspokojit tak svoji touhu po něčem jiném.
A tak se prostě obchoduje. Peníze putují od člověka ke člověku a mohlo by se zdát, že už to snad ani nemůže být dokonalejší.
Ovšem dokonalejší by to určitě být mohlo. Současný obchod totiž není ideální, a to ani zdaleka.
Podívejme se třeba jenom na ty peníze. Lze mluvit o ideálu, když z jejich hodnoty ukusuje inflace a dá se tak za ně pořídit míň a míň? Těžko, že?
Nebo co třeba takové daně? Člověk si něco kupuje za peníze, jež si vydělal a náležitě zdanil, ovšem neplatí jenom prodávajícímu, nýbrž i státu, jenž i při obchodní transakci stojí s nataženou rukou a žádá si svůj desátek, byť obchodu nijak neprospívá.
Což je ale vlastně taky obchod. Ovšem obchod nejednou nežádoucí. Protože není žádným tajemstvím, že si přerozdělováním takových daní kupují politici hlasy voličů. Kteří jsou taky na prodej. Jen se to oficiálně neventiluje.
