Kdybychom dnes narazili na někoho, kdo by nám bez špetky ironie a bez náznaků zjevné nadměrné opilosti nebo jiné zmatenosti tvrdil, že platí rád daně a že je rád, že tu tyto jsou, měli bychom ho za blázna. A zatímco by ho většina z nás ignorovala nebo se mu to marně pokoušela vyvrátit, není vyloučené, že by nějaká dobrá duše kontaktovala lékaře, a to toho přes záležitosti duševního zdraví.
Daně totiž nikdo nemůže platit rád. Vždyť placením daní přicházíme my plátci všichni do jednoho o peníze, které si vyděláváme a které by nám nebýt daní náležely, a jak je známo, o peníze jde v lidské společnosti především, tyto jsou až na pověstném prvním místě.
Tím, že daně zaplatíme, se zříkáme části své kupní síly, a to části nemalé. Natolik nemalé, že by mnohé z nás přímo zamrazilo v zádech, kdybychom viděli, o kolik přesně že přicházíme. Protože daně, které odvádíme jako zaměstnanci bezprostředně z toho, co nám zaměstnavatel dává, jsou navzdory své poměrně nemalé výši jenom zlomkem toho, o co jsme státem obíráni. S našimi příjmy totiž souvisejí i daně, které náš zaměstnavatel odvádí ještě dříve, než nám sdělí, kolik máme vůbec dostat, a tak dostáváme ještě menší díl toho, co by nám bylo jinak dáno.
A tím to pochopitelně ještě ani zdaleka nekončí. Když už totiž nakonec nějaké ty peníze dostaneme, jdeme si za ně něco koupit. A běda! I v obchodě nebo u poskytovatele nějaké služby zaplatíme nejen to, co po nás chce tento, aby měl z čeho žít, ale i příslušnou do ceny započítanou daň. A ani to samotné, co by bývalo bez daní obchodníkovi stačilo, není ještě reálná cena zboží, protože ono zboží bylo někým vyrobeno, a i dotyčný v průběhu vytváření tohoto platil státu požadované daně.
A ani to není vše. Musíme platit i za to, že vlastníme nemovitosti, a nejednou i za to, že něco někomu darujeme, pronajmeme…
Ať se prostě jakkoliv ekonomicky činíme, stát si z toho ukousne. A za šťastlivce lze v podstatě považovat toho, kdo neví, o jak ohromné sousto tu jde.
