V dnešním světě se prostě musí platit, a to pomalu za všechno, čeho se nám dostává. Jakmile pocítíme potřebu něco mít, vezmeme peníze a jdeme je odevzdat tomu, kdo nám za ně poskytne to, co si pořídit chceme. To je ta zcela viditelná oblast placení, již také obvykle akceptujeme. Protože tady platíme za to, co zaručeně potřebujeme, a obvykle tu nejsme zklamáni natolik, abychom takovýmto placením opovrhovali.
Ale platí se nejen různým prodejcům a poskytovatelům služeb. Platit se musí i státu. A to ať už se to člověku líbí nebo nelíbí. A je vcelku pochopitelné, že spíše nelíbí. Znáte to, že? Jakmile člověk provede nějakou finanční nebo majetkovou transakci, za niž musí někomu zaplatit nebo při níž někdo pro změnu zaplatí jemu, hned si to přihasí stát a chce z toho taky kousek. A samozřejmě – jak všichni víme – spíše kus než kousek. A člověk platit musí, protože se před státem neschová a vzepření se nemívá právě příznivé následky.
A proč lidé platí státu neradi? Pochopitelně nejenom proto, že je to připravuje o jejich finanční prostředky, které by se daly využít i jinak a lépe. Lidem se tu prostě nemůže zamlouvat ani to, že vlastně vidí, za co platí.
Co když si vezmeme všechny ty daně spojené s výdělkem? Člověk, který vynakládá na pracovišti své úsilí, za něž je odměňován, platí desátky státu, který ani prstem nehnul.
U daně z nemovitosti se člověk stará, aby byl tento jeho kousek české země zveleben, investuje do toho, a stát, který by měl ocenit, že takové místo není pusté, si nechá platit za to, že člověk něco má a stará se o to.
A když má člověk úspory a má to štěstí, že jsou mu připisovány dokonce nějaké úroky? Namísto toho, aby stát ocenil, že někdo myslí na zajištění své budoucnosti, mu napaří daň i na toto. Jako by nestačilo, že už i tak úspory obvykle požírá inflace.
A takových případů tu je! Kdy stát přichází s nataženou dlaní a bere si svůj díl. Který potom použije na kdovíco.
