Podnikání je svoboda

Dalo by se říci, že je soukromé podnikání v mnoha ohledech podobné tradičnímu zaměstnaneckému poměru. Člověk tu i tam musí chodit do práce, může žít jenom za peníze, které si vydělá, a musí svou práci odvádět dostatečně svědomitě, aby neskončil na dlažbě.
V tom jsou na tom tedy podnikatelé a zaměstnanci stejně. Ale přesto je soukromničení něčím jiným než zaměstnanecký poměr. Jsou tu i rozdíly, a jakkoliv tyto nemusí být navenek nijak patrné, jsou dosti zásadní.
A v čem že se tedy podnikání a zaměstnanecký poměr navzájem odlišují?

• Zaměstnanci mají obvykle sjednaný a pevně daný plat, který dostanou za všech okolností. Zbohatnout se z něj obvykle nedá, ale je to jistota. Soukromí podnikatelé naopak mohou být i bohatí, pokud jejich výdělečná činnost vynáší, ovšem postrádají pro změnu garanci toho, že vždycky aspoň nějaké peníze dostanou.
• Zaměstnanci v práci obvykle dělají to, co se jim nakáže. Někdo jim nadřízený rozdělí úkoly a zaměstnanci je plní tak, jak mají. Tito se nemusí starat o to, zda a jaký má jejich práce smysl, jsou tu prostě od toho, aby ji odvedli. Soukromí podnikatelé naopak nemají nikoho, kdo by jim mohl diktovat, co a jak dělat, jsou sami svými pány, jenže si pro změnu musí práci zajistit, a to za takových podmínek, jež mohou splnit a jež jim po všech stránkách vyhovují.
• Zaměstnanci mají práci jistou jen po dobu, po kterou platí jejich pracovní smlouva, respektive do doby, než se stanou nadbytečnými. Pak se propustí a musí se poohlédnout po něčem jiném. Podnikatelé naopak mohou pomyslně vyhodit jenom sami sebe, a s podnikáním tak jsou nuceni skončit jedině v případě, že sami usoudí, že se tomu nemá z nějakého důvodu smysl dále věnovat.

Tyto a další důvody tak rozhodují o tom, zda se někdo vydá raději na podnikatelskou dráhu, nebo zda upřednostní normální zaměstnání. A rozhodnutí je pak na každém z nás samotném.