Jestli se dá soukromé podnikání něčím charakterizovat, pak tím, že tu nemá ten, kdo se nějakému tomu podnikání věnuje, nikdy své jisté. Ani ten nejschopnější, nejzodpovědnější a jinak nejdokonalejší podnikající člověk nemá jisté, že si na sebe vždy vydělá, že udrží firmu v chodu a bude tedy moci vést normální život.
Situací, jež mohou někomu takovému zkomplikovat život, je celá řada. Je tu mnoho různých potenciálních hrozeb, z nichž se nejedné nedá vyhnout a nejedna se vlastně ani nedá předvídat. A tak je třeba neustále vyvíjet snahu, a přitom se chovat obezřetně a myslet i na zadní kolečka. S mlhavou nadějí, že se to snad nějak zvládne.
A když se to nezvládne? Pak to podnikatelé řeší jakkoliv, jak to jenom jde, a nejednou nakonec třeba i zkrachují, zavřou podnik a třeba jim zůstanou na krku jenom obří dluhy, které jsou někdy i naprosto nesplatitelné.
Podnikatelům tedy lze závidět v dobách, kdy se jim daří, ale když se jim nevede, může to být klidně i učiněná katastrofa. A právě kvůli takovým rizikům se spousta našinců do podnikání nepustila a zřejmě ani nikdy nepustí. Často je ‚smrádek, ale teplíčko‘ lidem milejší než ‚holub na střeše‘.
Ale přesto tu máme ty, kdo podnikají. Činí se sami pro sebe, ovšem díky jejich práci ani my ostatní nepřijdeme zkrátka. Práce podnikatelů prospívá leckomu z nás a díky daním vlastně i našemu státu jako celku. A chtělo by se tedy říci, že když už se někdo na tuto trnitou a nejistou dráhu vydá, měl by být oceňován. Což se ale, jak vidno neděje.
Kde jsou dnes ty časy, kdy byli podnikatelé pro naše vládce jenom dojnou krávou! Dnes už jsou tito navrch i otloukánky. Protože nejen že se jim nemusí dařit kvůli dodavatelům, odběratelům, daním a podobně, ale nikdy dnes není jisté, zda, kdy a jak jim bude vržen pod nohy pomyslný klacek v podobě zákazu činnosti. S odkazem na koronavirus, kterým se dá odůvodnit kdejaké zvěrstvo.
