Není vůbec neobvyklé, že někteří z našinců skoncovali se svým zaměstnáním a rozhodli se pustit raději do podnikání. Prostě má soukromý byznys i své přednosti, a ty mohou leckomu imponovat. A proč by se tedy někdo nechopil příležitosti, akceptuje-li zároveň skutečnost, že v podnikání nejednou scházejí jistoty, které mívají obyčejní zaměstnanci?
K tomu, aby se někdo pustil do podnikání, nemusí být nic moc zapotřebí. To záleží na konkrétním oboru, na tom, co tento vyžaduje, plus je pochopitelně třeba vůle překonat všechny potenciální obtíže, jež tu mohou zejména v počátcích hrozit. A tak si člověk pořídí to, co bude pro takový byznys potřeba, vyběhá si na úřadech všechna potřebná lejstra a razítka, a může se do toho pustit. Přičemž nesmí ani nadále usnout na vavřínech, musí vymýšlet stále něco nového, oč budou zákazníci stát, nesmí podceňovat ani propagaci toho, co nabízí. A je tu i celá dlouhá řada dalších záležitostí, které nesmí chybět.
A je pak takové podnikání úspěšné? Někdy ano, ale někdy také ne. Protože podnikání neoplývá jistotami a může se tu tak i kdeco pokazit. A toho není ušetřeno nejednou ani zprvu zdárné a vysoké zisky přinášející počínání. Jak by mohli vyprávět ti, na něž nečekaně drtivě dolehla třeba protikoronavirová opatření.
Čímž ale nemám v úmyslu kohokoliv od podnikání odrazovat. Kdo se cítí pevný v kramflecích, kdo si věří, že to dokáže, nemá jediný důvod, proč by se do toho nepustil. Konec konců může přece zase kdykoliv změnit obor nebo skončit, když zjistí, že se třeba nerozhodl zrovna ideálně. Vždy se dá začínat znovu, a to by bylo, aby to jednoho dne přece jenom nevyšlo.
Podnikatelé jsou totiž v naší a nejen naší společnosti více než žádoucí. Jsou pro nás důležití tím, že nás zásobují tím, co potřebujeme, ale s čím by si státní firmy s velkou pravděpodobností neporadily. Jak my starší pamatujeme z každodenní reality bývalého socialismu, kdy jsme mohli o snaživých a ochotných podnikatelích leda tak snít.
