Pokud se chce člověk v práci realizovat naprosto podle svých představ, udělá nejlépe, když se dá na dráhu soukromého podnikatele. Protože jsou to právě takoví soukromníci, jež jejich podnikání živí, a přitom v tomto nejsou závislí na přáních a potřebách svých nadřízených, jež je nutno v případě zaměstnanců vždy a za všech okolností akceptovat. Soukromým podnikatelům do jejich výdělečné činnosti v podstatě nikdo mluvit nemůže, tito jsou svými pány. A tím jediným, co tito musejí brát v potaz, je to, co si od nich přejí jejich klienti, ti, kdo za podnikatelem poskytované zboží či služby platí a tím dávají dotyčnému vydělat.
Soukromé podnikání je tedy pro leckoho ideální volbou. Ovšem logicky jenom pro toho, kdo se chce nejen zbavit přímého vlivu nadřízených, ale je také svolný akceptovat to, že je soukromé podnikání vždy spojeno s určitým stupněm rizika, že se něco nepodaří a že mohou přijít i dost krušné časy. V takovém podnikání totiž jak známo není nikdy zaručeno, že bude po tom nabízeném dostatečně vysoká poptávka, nikdy tu není jisté, že se vydělá dost na to, aby se z toho dalo spokojeně nebo aspoň snesitelně žít. A jak známo, i zbankrotovat se tu dá.
A proto se na podnikatelskou dráhu nevydává jen tak někdo. Soukromníkem se nejednou stane ten, kdo má určité ideály, jež mu zaměstnanecký poměr nabídnout nemůže, podnikat začíná ten, kdo je schopný, a přitom jinde nedoceněný, podnikání může být ale třeba i z nouze ctnost tehdy, když se nenabízí žádný jiný způsob obživy…
A ten, kdo se na podnikání dá, někdy kvituje toto své rozhodnutí s povděkem a jindy si může třeba i zoufat. Protože získal určité přednosti, ale nádavkem se objevily i problémy, jež by jako zaměstnanec někoho jiného neměl. A je jenom na konkrétním jedinci, zda u svého podnikání setrvá a zda bude prosperovat. Což se sice nedosahuje automaticky, ale zvládnout se to určitě dá.
