Jsou lidé, kteří by se třeba nikdy nesmířili s tím, že by museli dnes a denně chodit někam do práce a tam být zaměstnanci někoho jiného, plnícími pouze rutinně jim dané příkazy za víceméně pevně daný tabulkový plat. Jsou lidé, kteří očekávají od práce něco víc, kteří chtějí dělat to, co jim dělá dobře, a realizovat se tím za současného dosahování co nejvyšších příjmů.
Takoví lidé se pak obvykle pouštějí do soukromého podnikání. Vyberou si obor, kterému by se rádi věnovali, promyslí si, jak by to mělo vypadat a zda k tomu vlastně mají potřebné předpoklady, a když jde všechno tak, jak by to jít mělo, založí si svou vlastní firmu a pustí se do práce v předtuše toho, že se splní jejich očekávání.
Jenže očekávání se nejednou nesplní. Protože v podnikání není vše jednou provždy pevně dané, tady nejsou žádné stoprocentní jistoty, a garance úspěchu tu není nikdy. Což může znamenat i to, že někteří z podnikatelů nakonec skončí, praští s tím, a to pokud možno dříve, než se kvůli podobnému podnikání zadluží natolik enormně, že je to stáhne ke dnu s sebou.
Ale když se v podnikání daří, není mezi výdělečnými činnostmi nad toto. Pak si totiž může onen podnikatel chodit do práce klidně i tak, jak se mu to zlíbí, může si brát z podnikové kasy tolik, kolik se mu jenom chce a kolik zde nalezne, zkrátka je svým vlastním pánem.
A kdo by nechtěl být šéfem sám sobě, že? Kdo by se rád smiřoval s tím, že je tím dole, respektive tím černým vzadu, když může mít i na víc?
Jenže soukromý byznys neznamená jen velké peníze a svobodu. Je to i zodpovědnost. A to zodpovědnost za sebe sama. Soukromému podnikateli v tísni totiž nikdo nic nedá, nikdo mu nepomůže a tento to musí zvládnout sám a vlastními silami. Což je také důvod, proč se tolik našinců do soukromého podnikání nepustilo a ani nikdy nepustí. On je totiž pro mnohé z nás přece jenom příjemnější onen ‚smrádek, ale teplíčko‘.
