Když má člověk úspory, nemusí si stěžovat na to, že je má. Protože úspory nejsou ničím špatným, ty člověka nikterak neobtěžují. Jde přece jenom o peníze, které někde leží a čekají, zda a kdy se je jejich majitel rozhodne použít. Jsou rezervou, která se nikdy neztratí, protože co člověk ví, kdy vyvstanou finanční potíže nebo jiný důvod vyžadující výdaje převyšující jeho příjmy? A je určitě jedině dobré, když má člověk v případě potřeby kam sáhnout, když má alespoň nějakou podobnou železnou rezervu.
Úspory ale pochopitelně nevznikají samy od sebe. Nikdy nedojde k tomu, aby si člověk řekl, že chce mít na účtu, na vkladní knížce, ve slamníku nebo kdekoliv jinde úspory, a tyto tam v témže okamžiku také byly. Chce-li mít někdo našetřeno, musí se pochopitelně pustit do spoření.
Takové spoření je – jak už jsme si výše zdůvodnili – důležité počínání, dávající člověku větší naději na to, že obstojí i v těžkých časech, respektive že si jednoho dne nahromadí peníze i na něco luxusního, co by si z průběžných příjmů dovolit nemohl. Ovšem aby si někdo spořil, musí být nejprve z čeho nějaké ty peníze odkládat. Člověk se musí postarat, aby si vydělával víc, než kolik utrácí, díky čemuž pak zbývají peníze, jež si lze někam uložit na později.
A poté, co se objeví takto přebývající peníze, by se měl člověk určitě postarat o to, aby se mu takové úspory vyplácely, aby neriskoval zbytečné ztráty. Protože ukrýt si někam bankovky či mince a nechat je ležet ladem je hloupost. V lepším případě by z jejich hodnoty pozvolna ukusovala inflace, v horším případě by je nějaký poberta mohl ukrást všechny a naráz, respektive by mohlo dojít k jejich ztrátě i kvůli nehodám, neštěstím nebo skleróze. A to pochopitelně nelze dopustit, protože lidé si spoří, aby něco měli. A ne proto, aby o to, co si odtrhli od úst, zbytečně přišli.
