Utrácet peníze není vůbec těžké. To dokáže a také dnes a denně provádí každý, kdo nějaké má. Vybrat si nějaké zboží nebo služby a platit za to, na tom vůbec nic není. Ovšem vyžít v dobách, kdy se člověku peněz nedostává a není tak čím platit, a tudíž si je nezbytné odpírat všechno, na co jeden zrovna nemá, to už ani zdaleka tak snadné není. A proto by ten, kdo má zrovna nějaké ty příjmy, jež klidně i jenom nepatrně převyšují nezbytné minimum, jež dotyčný ke své existenci potřebuje, měl vždy uvažovat i o tom, že nebude vždy všechno tak růžové. A měl by si něco ze svých stávajících příjmů odložit na pozdější dobu.
Pokud se jedná o spoření, je to tedy rozhodně dobrá věc. Protože má člověk své jisté i v době, kdy se mu dařit přestane a kdy by tedy buď musel strádat, nebo by byl vydán na milost a nemilost finančním institucím nebo někomu jinému, od koho by si potřeboval klidně i na pouhé holé živobytí půjčit. Kdo má úspory, které je možné využít v dobách, jež nejsou vůbec růžové, může zůstat vcelku v klidu, a to je k nezaplacení.
Ovšem člověk by si neměl jenom odkládat finanční prostředky, jež zrovna nepotřebuje. Měl by se postarat i o to, aby tyto byly uložené tak, aby vydělávaly nebo přinejmenším neztrácely svou hodnotu vlivem inflace a dalších možných negativních vlivů. A to znamená potřebu hledat vhodné způsoby uložení či investování, jež nabízejí co nejvýhodnější úročení, respektive jiné benefity.
Protože jinak by se mohl ten, kdo utrácí průběžně vše, co získá, šetřílkovi posmívat. Že on získává za své peníze více, než získá ten, kdo jejich utracení odkládá na jindy. Což je sice opodstatněné, ale přesto jde o nesprávný názor. Protože ve chvílích, kdy dojde na lámání chleba, se ukáže, jak dobré je úspory, byť třeba i poněkud znehodnocené inflací, mít.
Úspory se totiž nikdy neztratí. A kdo je má, ten nebude určitě nikdy litovat.
