Když si lidé v dnešním světě přijdou na nějaké jmění nebo k nějakému majetku, nemine je v naprosté většině případů povinnost se o takové zisky rozdělit. A to nejenom s jejich nejbližšími, což by tito určitě činili i sami a vcelku ochotně, ale i s docela cizími lidmi, se kterými nejednou nepřišli ani do nějakého letmého kontaktu.
Toto přerozdělování probíhá prostřednictvím nástrojů zvaných souhrnně jako daně. Jakmile si člověk něco vydělá nebo něco vlastní, musí to státu daňově přiznat a odvést příslušnou část oné instituci, která pak z těchto daní žije.
Někdy jsou takové daně vlastně logické a akceptovatelné, stejně jako existují způsoby jejich využití, proti nimž nelze v podstatě nic namítat. Potřebujeme třeba policii, jež se stará v rámci možností o to, abychom žili v klidu a bezpečí, potřebujeme armádu, aby si na nás jiné země nedělaly chutě, potřebujeme i nějaké ty struktury státní správy, jež zajišťují, aby tu vše fungovalo tak, jak je to lidem potřeba.
Jenže jsou i daně a způsoby jejich použití, jež se plátcům daní ani trochu nelíbí. Kolikrát jsme se jenom zakabonili, odplivli si nebo se dokonce rozohnili, když jsme zvěděli, jak se také dají naše daně zneužít! A kolikrát se nám vlastně nelíbí ani jejich výše, jež může být skutečně přehnaná a pro leckoho i likvidační!
A tak máme daně obvykle za nutné zlo. Kdybychom je nemuseli platit, neplatili bychom je. Jenže musíme, abychom se nedostali do křížku se zákonem, který nemá pro neplacení daní pochopení.
Platíme tedy pomalu na každém kroku a při každé příležitosti, platíme tu méně a tu více. Aby se ufinancoval chod státu, který by nám za to měl nabízet důstojné životní podmínky.
Ale nabízí nám je skutečně? Když se dnes našinec rozhlédne kolem sebe, nejednou nabyde dojmu, že tomu tak není. A že by vlastně bylo nejlepší nic neplatit. Protože pak by bylo nám všem v nejednom ohledu určitě i mnohem lépe.
