Pojištění je něčím, co je v naprosté většině případů soukromou záležitostí každého z nás a každý se tak může sám rozhodnout, zda do tohoto investuje nějaké ty peníze ze svého a za jakých podmínek. A pokud u nás máme pojištění, jež jsou povinná, pak jde o pojištění třeba zdravotní či penzijní.
Většinou se ale můžeme rozhodnout sami, zda si něco necháme pojistit a v jaké výši a za jakých podmínek. A zatímco někdo pojistkami jako takovými pohrdá, jiný na ně nedá dopustit a nabral si jich třeba i povícero, možná i maximum, na které mu ještě stačily a stačí jeho finanční prostředky. A kdo ze zmíněných činí dobře? Ten, kdo pojistky má, nebo ten, kdo nikoliv? To je různé. To totiž záleží jak na jejich smysluplnosti, tak i na jejich případné efektivitě.
Každopádně je totiž jako nejednou i jinde nejspíše pravdou, že nejlepší je zlatá střední cesta. Tedy pojištění si toho, co může být v případě některého člověka ohroženo, a nemrhání penězi na to, co konkrétní osobu zřejmě nebo klidně i zjevně nikdy nepostihne.
Pojistit si lze třeba sebe samotné, případně naše blízké, tedy lidi. U těch může přijít nejednou vhod nějaké to pojištění si zdraví nebo života.
Pojistit si pak lze ale i majetek, tedy dejme tomu nějakou nemovitost, výrobní prostředek, vozidlo… Ale také třeba takové relativní banality, jako je ztráta zavazadla během přepravy. U hodnotnějšího (třeba nemovitého) majetku si lze tento zabezpečit pojistkou před běsněním živlů, před požárem, ale i vyloupením či jiným poškozením až znehodnocením.
Pojistit si můžeme i své zvířecí miláčky, i zrušení dovolené, lze získat i takzvanou ‚pojistku na blbost‘, tedy pro případy, kdy sami něco neúmyslně zaviníme.
A ani tím ještě pořád nejsme u konce. Pořád by se ještě dalo ve výčtu pokračovat. Ale to v tuto chvíli neučiním, protože by to bylo ještě na dlouhé vyprávění. Spíše už jenom připomenu, že pojištění sice na jednou stranu tahá z lidí peníze, na druhou stranu jim ale dává možnost přečkat bez zbytečné újmy i nejeden problém. A jistota je jistota.
